Z deníku maminky - Bez nošení není kojení
1. díl - Červen 2013
Jmenuji se Petra, je mi 27 let. Jsem kojící matka. Jsem také…ale to už není tak důležité. Od narození mé dcery se můj svět ZVĚTŠIL na vesmír, jehož středem je moje dcera. Ano, píši zvětšil, protože můj život je nyní bohatší a smysluplný.
Krásných deset měsíců.
Toto pondělí jsem mluvila s jednou laktační poradkyní Pavlínou o mě a mé dceři. Jeden ze závěrů rozhovoru byl: sepiš to. Bude to mít význam pro kojící mamky a hlavně pro ni, Tvou dceru - krásný dárek do života, který jí můžeš dát.
Tak píšu. Nebude to příliš dlouhé, ale snad významné obsahem.
Kojím. Kojím často. Podle toho, jak Helenka potřebuje, podle toho, jak chce. Kojím na hlad, kojím na žízeň. Chce k prsu, když potřebuje usnout, když chce utěšit, když se chce mazlit, když si jí zrovna (pro ni dlouho) nevšímám, když…prostě když potřebuje. Kojím ve dne, kojím v noci. Postupně jsem se přestala dívat na hodiny. Ve dne je ještě sem tam sleduju – ale jen sleduju, a nic z toho nevyvozuju. Co se týče noci, vlastně nevím, kolikrát za noc kojím. Vážně nevím. Helenka mě vzbudí, leží u prsa, z něhož jsem kojila minule. Jednoduše odkryju to druhé prso, Helenku posunu na sebe, ona se hned přisává a já se s ní, přisátou u prsu, pomaloučku dootáčím na druhý bok. (Můj muž říkává, že to je úžasné, že na tyto „manévry“ budu dlouho vzpomínat.) Takhle jsme během chvilky na druhém boku, usínáme. Kojím takhle v noci několikrát a necítím se nevyspaně.
Zhruba od třetího do šestého měsíce jsme měly „stabilnější“ období, kdy kojení bylo víceméně pravidelné, po třech hodinách. Dcera usínala u prsa jen na noc, spala skoro 8 hodin v kuse. Bylo to stabilnější období nebo spíš jistá stagnace? Přes den bylo usínání docela náročné, potřebovala houpat v náručí, zpívat. Třeba deset minut, třeba půl hodiny. Ke konci tohoto období už to začínalo být dost náročné – už vážila pěkných pár kilo. O co krásnější, pohodlnější je, když usíná u prsa!
Po jejím zhruba půl roce začíná další období. Co se mění? Začíná pít častěji, budit se v noci. No vždyť už začíná lozit, je aktivnější, má více pohybu, začínáme s příkrmy, blíží se jaro. Procházky už jsou delší než jen půl až hodina, kdy spí. A to je taky kámen úrazu, přestává se jí líbit ležet v kočárku, když nespí. Chce koukat ven. Hledám řešení. Konečně zkouším aktivněji používat šátek na nošení dětí. Zpočátku jej nosím s sebou a když se vzbudí a chce koukat ven, vážu si ji v něm na bundu. A jak přichází oteplení, už si ji začínám vázat pod bundu. Měníme hluboký kočár za sporťák, ale v něm už je Helenka jen asi dvakrát. Dnes je kočárek v kočárkárně a asi dva měsíce jsem jej nepoužila. Najednou cítím obrovskou volnost, svobodu. Je to pohodlné a hlavně – jsme si blíž. A cítím se také sebevědoměji, jistěji. Nosit jsem chtěla vlastně hned od začátku, krátce před porodem jsem si půjčila od známé šátek. Pak jsem jej zkoušela uvázat podle návodů a videí na internetu, asi jen jednou se mi podařil uvázat tak, že jsem byla opravdu spokojená. Hned po šestinedělí jsem vyrazila na kurz Vázání dětí do šátku. Je to krása, podnikáme i výlet do lesa – ta svoboda. Ale už jsme zvyklé na kočárek, nenosila jsem hned od začátku, tak si zvykáme dlouho. Přichází zima, nemám bundu, která by nás obě zakryla. Šátek vzdávám i když ne úplně, nosím aspoň jednou týdně doma. A vlastně jaro je pro nás novým začátkem.
Moc se mi líbí tento náš posun, na mateřství je krásné i to objevování, učení se,….
Neustále mám pocit, že teď – TEĎ - máme to nejkrásnější období.
Bez nošení prý není kojení. No ano, souhlasím. Tak maminko – nos, spi s mimčem (a taťkou) v jedné posteli, a koj a koj! Je to vlastně snadné, obyčejné, obyčejně krásné a proto neobyčejné a jasné a samozřejmé.
Sepsáno: 14. 6. 2013 v Brně
Petra
Příští téma: látkové pleny, bezplenková komunikační metoda.
