Nošení dětí - Dr. Jack Newman

Převzato z www.mamila.sk

Všichni primáti, od nejprimitivnějších až po ty nejvyspělejší, svoje mláďata většinu času nosí. Dokonce s nimi i spí. Kojí je na vlastních prsech a daří se jim to o mnoho lépe, pokud je mládě v úzkém kontaktu s matkou. Čím delší je těhotenství, tím má mládě větší mozek, čím je mládě méně soběstačné, tím déle se kojí a nosí. Takovýto způsob krmení a výchovy funguje od počátku éry savců na Zemi. A bylo to tak až donedávna.

Co se tedy stalo?

Od konce devatenáctého století lidé propadli myšlence, že věda je schopna všechno zařídit  tak, aby jim co nejvíce ulehčila život.

A věříme tomu stále i navzdory mnoha selháním technologií během posledních 150 let. Vědu jsme využili nejen na to, aby nám umožnila přemísťovat se v autech a letadlech anebo prát oblečení v pračce, ale také při výchově dětí. Ale kojení představovalo pro vědu problém. Podle slov jednoho z největších vědců 19. století Lorda Kelvina: „ Něco víte jen tehdy, pokud to dokážete vyjádřit v číslech. Pokud něco neumíte změřit, vaše vědomosti jsou nedostatečné a neuspokojivé.“   

Jenže jak zjistíme, kolik mléka vypije dítě z prsu? Krmení láhví je omnoho „vědečtější“, protože každý může přesně odměřit, kolik dítě vypilo a krmení se tak stává věcí vědy. A jak byste dokázali změřit vliv výchovy, pokud jsou děti neustále nošeny? Pozorovat děti nebylo jednoduché, protože jsou neustále v pohybu. Děti se musely stát „pozorovatelnými“. Proto jsme je zavřeli do klecí, které umožnily ničím nerušený výzkum. 

Toto byl bizardní přístup, protože změnil celý způsob zažitého krmení a všeho, co bylo při výchově kojenců a malých dětí normální. Jinými slovy, děti krmené láhví a děti v postýlkách se staly „novým standardem“ a cokoliv, co se od tohoto standardu odlišovalo se stalo problémem a pravděpodobně něčím nevhodným pro děti. Netrvalo dlouho a výsledky těchto experimentů - ačkoliv se uskutečňovaly v abnormálních podmínkách – začali pediatři a ostatní „experti“ používat k tomu, aby je radili maminkám. Od třicátých let minulého století matky dostávaly striktní varování, aby v žádném případě nebraly své děti do náručí kromě vyhrazeného času. Pokud plakaly děti, plakaly i matky, ale rady zněly, že brát děti do náručí, ba dokonce se jich jen dotýkat je zakázáno. Rozmazlilo by je to. Jeden kanadský pediatr dokonce napsal, že vzít dvoutýdenní dítě do náručí, je prvním krokem  k soudu pro mladistvé.

Od té doby jsme se naučili hodně, ale mentalita „nerozmazlování“ celkem nevymizela. V šedesátých letech minulého století  žily i nedonošené děti v uzavřených „bedničkách“ (inkubátorech). Rodiče je vůbec nesměli držet a dotknout se jich mohli jen v pláštích, maskách, čepicích a rukavicích jako chirurgové při operacích a ani to mnohdy ne. Za posledních dvacet - třicet let jsme pochopili, že tato metoda není pro předčasně narozené děti vůbec dobrá. 

Objevila se myšlenka nechávat předčasně narozené děti v kontaktu kůže na kůži po většinu dne (mateřská péče klokánkováním). Výsledkem byla mnohem lepší stabilita a celkový vývoj. Například předčasně narozené děti, které jsou nošené v kontaktu kůže na kůži mají mnohem větší šanci udržet si stabilní tělesnou teplotu než v inkubátoru. Stabilnější je i tep a dýchání, stejně jako hladiny cukru v krvi. Jenomže navzdory nesmírnému množství důkazů o významu mateřské péče klokánkováním, mnoho jednotek intenzivní péče pro předčasně narozené děti ještě nezavedly tuto mateřskou péči klokánkováním.

To stejné můžeme říci o nošení dětí, což je v podstatě pokračování mateřské péče klokánkováním. Studie před čtyřiceti lety porovnávaly vývoj opičích  mláďat, které vyrostly na statické a pohybující se „matce“. Opice vyrůstaly v kleci, kde se jejich „matkou“ stal neživý předmět (prázdná láhev od čistícího prostředku). Láhev byla statická anebo visela na laně. V obou případech se mláďata na svoje matky zavěsily, ať se hýbaly nebo ne. Ale opice, které vychovali  v kleci s nepohyblivými matkami měly deprese, těžkosti při interakci s jinými opicemi, tito jedinci neměli rádi dotyk a projevovali se stereotypním kolísavým chováním, které je často zaznamenáváno u dětí v dětských domovech, kde děti nemají dostatek kontaktu. Další znaky patologického chování zahrnovaly sebepoškozování a chronické sebeuspokojování, jako například obscesivní cucání prstů na nohou. Dospívající jedinci i dospělé opice vykazovaly sklony k násilí.

Je zajímavé, že v posledních letech se „sebeupokojování dětí“ stalo pro pediatry ideálem, ke kterému by matky měly dospět. Mluví se o tom, že je dobré, když se dítě umí samo uklidnit. Obzvláště je to zmiňováno ve spojitosti s kojením. „Neuspávejte svoje dítě kojením“, říkají odborníci. Ale proč? No hlavně pro to, že dítě, které usíná samo si nevyžaduje přítomnost rodičů, hlavně matky. Protože dítě, které se uspává kojením, se bude i nadále chtít uspávat kojením a toto se považuje za nepohodlné. 

Je pravda, že miminka se „nehodí“ do našeho životního stylu. Jenže náš životní styl může děti velmi poškodit. Proto bychom měli změnit způsob péče o děti. Často je přehlížena skutečnost, že uspávání  na prsu je z dlouhodobého hlediska jednodušší, že miminkům i dětem se to líbí a často i maminkám samým. Existuje představa, že dítě vedeme k samostatnosti, jako kdyby „samostatnost“ byla dobrá věc. Jenže takováto vynucená samostatnost není skutečná. Opravdová samostatnost vychází z pocitu bezpečí.

Myšlenka sebeupokojování se uplatnila i u nošení miminek. „Pokud nosíte svoje dítě, nebude se schopno samo uklidnit“. To je obrovský nesmysl. Děti jsou určeny pro nošení a měly by být nošeny a čím budou větší, tím méně se budou chtít nosit, jen pokud budou unaveny. Přijde to rychleji, než očekáváte.A potom vám možná bude nošení chybět.