Jak jsem zachránila kojení a své duševní zdraví

Řadu let jsem trpěla depresemi a úzkostnými stavy, byla jsem v péči psychiatrů, užívala léky, ale nic příliš nepomáhalo. A tak jsem se odhodlala k riskantnímu kroku – povolat na pomoc dětskou dušičku. Když jsem otěhotněla, musela jsem ze dne na den veškeré léky vysadit, aby nedošlo k poškození plodu. Bylo to náročné, ke konci těhotenství jsem se cítila už hodně špatně, nebyla jsem schopná jíst ani spát a pořád jen brečela. Nemohla jsem se dočkat, až se miminko narodí, protože jsem doufala, že s jeho příchodem se můj psychický stav zlepší.

Nakonec jsem porodila o víc jak měsíc dříve – a místo očekávaných radostí nastaly další starosti. S dcerou jsme byly bezprostředně po porodu odloučeny pro její údajné podchlazení, což jsem velmi těžce nesla, a místo abych si užívala první společné chvilky, polykala jsem slzy. Díky podpoře kamarádky – duly a současně laktační poradkyně – se mi ale podařilo po několika hodinách dostat dcerku (oproti podepsání reverzu) z inkubátoru k sobě na pokoj. Dala jsem si ji na hrudník a během chvíle ji zahřála na 38 stupňů! Jsem si jistá, že hlavně díky tomuto kontaktu se nám krásně nastartovalo kojení (navzdory výtkám sester z novorozeneckého oddělení jako „nekojte ji tak často, děláte z ní průtokáč, s takovou vám nepřibere“ nebo „nesmíte ji kojit déle než 5, maximálně 10 minut, pak už nepije a jen se zbytečně unavuje“, apod.) a vše začínalo vypadat dobře. Pak ovšem opět zasáhli lékaři, když rozhodli o nutnosti fototerapie. Od té doby jsme měly s dcerou kontakt na příděl a kojení podle potřeb personálu, nikoli dítěte. Plakala jsem vedle inkubátoru a stresovala se při každém dozorovaném kojení, vážení dcery před a po kojení, trpěla jsem, když mi ji po pár minutách odtrhávali od prsu. Zase jsem nemohla jíst ani spát a pořád jen brečela. A tak není divu, že jsem začala přicházet o mléko a z porodnice odcházela zdrcená s umělou výživou.

A pak mi opět pomohla ona dula, když mi poradila, abych si dala dceru zase na sebe, kůži na kůži. Jako zázrakem se mi během pár minut nalila prsa a já začala opět kojit! Byl to opravdu silný zážitek – a já si říkala, jak dokonale to příroda zařídila, jak úžasně kojení funguje.

Bohužel má psychika už byla v té době natolik rozkolísaná, že se u mě začaly objevovat negativní pocity z mateřství i z dítěte samotného. Cítila jsem se hrozně, měla výčitky, ale spolehlivě jsem se vždy uklidnila při kojení, u kterého se mi často podařilo i usnout. Avšak moje psychiatrička mě neustále přesvědčovala, abych kojit přestala, protože hormony můj stav ještě zhoršují. Na mou žádost mi sice nakonec předepsala antidepresiva, ale upozorňovala, že kdybych nekojila, mohla by nasadit účinnější léčbu. Rovněž pediatrička se silně zasazovala, abych nekojila, s tím, že moje stresové hormony přecházejí do mléka a já tím pádem dceři naopak ještě škodím. Přidávala se k ní i její zdravotní sestra, která měla po porodu silné deprese a zachránilo ji prý jen to, že přestala kojit. Také blízká kamarádka, která měla podobnou zkušenost, mě prosila, ať kojení ukončím, že to pomůže mně i dceři, že to je jediné řešení. A v neposlední řadě mě o to žádala i tchyně a manžel – ovlivněn názory ostatních mi vyčítal, že za této situace dceři kojením ubližuji. Nakonec to nevydržel a s přesvědčením, že udělá to nejlepší pro naše dítě, vyrazil k pediatričce pro potřebné informace a následně do lékárny pro umělé mléko a lahev a do porodnice pro recept na lék na zastavení tvorby mléka. To už byl nejzazší bod – cítila jsem se úplně opuštěná, sama proti všem se svým přesvědčením, že za žádnou cenu nechci přestat kojit. Už jsem neměla sílu „vzdorovat“ a pod tlakem okolí ve mně rostly pochybnosti, neboť můj psychický stav se nelepšil. A tak jsem se rozhodla, že dceru naposledy nakojím a pak kojení ukončím. A jak jsem se slzami v očích sledovala, jak dcerka spokojeně saje, zažila jsem zázrak kojení podruhé – jakoby se někde ve mně spustil záchranný mechanismus, udělalo se mi během chvíle psychicky tak dobře, jak mi nebylo řadu měsíců. Tento můj stav zapůsobil i na manžela a posléze i na pediatričku, psychiatričku a všechny ostatní. Od té doby už mě nikdo nenabádal, abych kojení ukončila.

Dnes je dceři rok a kojím ji dosud, podle potřeby několikrát denně, i v noci, a jsou to jedny z našich nejhezčích společných chvil. Užívám již jen minimální dávku léků, kterou dále snižuji, a cítím se výborně. Nepochybuji o tom, že mi k tomu napomáhá především právě kojení.

Chtěla bych povzbudit všechny maminky, které zažívají něco podobného, co potkalo mě, aby nepodlehly nátlaku lékařů a okolí a nepřestávaly kojit, jakkoli se to může jevit těžké. Moje zkušenost je jednoznačným důkazem toho, že kojení je zázračné a že psychice nejen neškodí, ale naopak ji léčí.

Maminka S.