Osobní zamyšlení k problematice společného spaní dětí s rodiči
V první řadě bych si chtěla veřejně posypat hlavu popelem a omluvit se za to, že jsem před mnoha lety pro maminky přepsala jeden článek, který lze stále najít na internetu a který jsem kdysi našla jednom časopise. Ve článku byly popisovány různé metody vyplakání miminka a prodlužování intervalů opouštění miminka atd. V té době jsem bohužel neměla informace, které vychází z posledních výzkumů spánku malých dětí, které se poprvé prováděly na dětech fyziologicky živených a opečovávaných, tedy kojených. Předešlé výzkumy pozorovaly děti, které byly krmeny umělou výživou. Děti krmené umělou výživou z láhve spí jinak, než děti kojené. Děti uměle živené spí spánkem mnohem hlubším a nefungují biologické mechanizmy tak jako u kojených dětí, proto se nedoporučuje společné spaní v jednom lůžku s maminkou. To ale není důvod k tomu, aby maminka uměle živné miminko separovala. Může najít jiný způsob, jak být s miminkem co nejvíce na blízku.
Na základě pozorování spánku uměle živených dětí se také stanovilo, že dobře nakrmené miminko má dobře a samo usnout, což je důsledek umělé výživy mnohdy v nepřiměřeném množství. Na základě těchto dogmat se také děti mnohokrát dokrmují úplně zbytečně, protože jakákoliv nespokojenost miminka se považuje za nedostatek potravy.
K této situaci mě napadá, že staré vzory jsou v našich generacích velmi zakořeněné, tím samozřejmě nechci hájit špatná doporučení, které maminky provází na každém kroku nejen v časopisech, ale také v materiálech, které dostávají již v porodnici. Jen chci poukázat na to, že cesta zpět ke zdravým mechanizmům je pomalá. Co se kazilo pocelé generace, bude se opět pomalu napravovat.
Často se setkávám s ženami, které jsou jednoznačně rozhodnuty, že miminko bude v postýlce atd. Ženě sdělím, že by bylo nejlepší pro ni i pro dítě, aby si jej dala do postele. Na to žena sdělí, že se bojí, aby miminko nezalehla a já jí na to vysvětlím, že když udělá tohle a tohle a tohle zase dělat nebude – což jsou „pravidla“ pro společné spaní, tak se jí zableskne jiskra radosti v oku a řekne: „ Nekouřím, léky neberu, nepiju, proč ne? Zkusíme to!“.
Některé maminky ale sdělují, že se opravdu bojí s dítětem spát nebo že to nechtějí a já jejich názor s pokorou respektuji. Ale i tyto maminky třeba později zjistí, že společného spaní se nemusí bát anebo zcela jednoznačně a vědomě, aby miminku vynahradily společné spaní, mají s děťátkem maximum fyzického kontaktu ve dne. Naučí se vázat šátek, mají miminko na svojí hrudi v kontaktu kůže na kůži.
Mnoho jsem přemýšlela o tom, proč se rodiče brání společnému spaní s dětmi, kterému jsem se bránila i já. Přemýšlím, proč mě to tenkrát nenapadlo, dát si děti do postele. K tomuto jsem zatím našlajedno prosté selské vysvětlení a to, že já jsem nikdy nespala se svým rodičemv posteli. Co jsem sama nedostala a netušila, jak by mě to bývalo pomohlo,jsem sama intuitivně nenašla. Nevím, jestli na tuto moji dedukci existuje někdenějaká studie. Jsem zvědavá, jestli mi to sami potvrdíte nebo vyvrátíte nebojestli vás napadne něco jiného.
Na jednu stranu je opravdu nejvyšší čas pro změnu, aby další rodící se generace mohly vyrůstat zdravě a rodiče o děti mohly zdravě pečovat, aby se zdraví navrátilo do systému, který je poškozen totalitními způsoby. Na druhou stranu buďme k sobě všichni otevření a vstřícní, naslouchejme si! Jen otevřená srdce mohou provázet ta druhá na cestě ke vzájemnému porozumění, k lásce a ke společnému uzdravení. Přece když je někdo „nemocný – poškozený totalitním systémem“, je pro jeho uzdravení klíčové, aby našel v druhé straně, která podporuje zdravé mechanizmy, láskyplnou pečující bytost, která pro toho druhého hledá řešení. Co nevyhovovalov první fázi uzdravení, může pomoci v další fázi. Takže buďme k sobě všichni vstřícní ať s dětmi spíme nebo nespíme, ať je kojíme nebo nás nikdo v tomto nepodpořil! Pečující láskyplná bytost je vlastně to, co mnohým chybělo a proto se to celé pokazilo a sesypalo.
.
Takže lásku, porozumění a zdraví všem v novém rocepřeje Pavlína
